Založit webové stránky nebo eShop
Český strakatý pes

Český strakatý pes...

Náš milovaný průvodce v dobrém i ve zlém, dokud nás smrt nerozdělí ... :-)

 

Co je to když se řekne Český strakatý pes...

Pamětníkům možná pomůže původní název plemene - Horákův laboratorní pes. Vyšlechtil ho v polovině minulého století stejný pan Horák, který má na "svědomí" také Českého teriéra. Jedná se snad o jediné psí plemeno, které bylo vyšlechtěno přímo pro konkrétní, dalo by se říct nelidský, účel - sloužit vědcům v českých laboratořích jako materiál pro pokusy a nové objevy na poli medicíny. Cílem bylo získat nenáročného (na ustájení, žrádlo a péči) a snášenlivého psa, velikého jen tak, aby se s ním dobře manipulovalo a zároveň to nebylo žádné tintítko, který nebude trpět zbytečnými neduhy z "přešlechtění" (u těžkých převislých uší a záhybů kůže záněty, u těžkých psů problémy s klouby, dlouhá srst=nutnost zvýšené péče... ). K jeho vyšlechtění použil p. Horák dva voříšky a dál cíleně podporoval požadované vlohy. Poté strakáče čekalo několik neradostných let ve výzkumáku, později po ukončení výzkumů na psech byli psi rozdáni či rozprodáni "běžným smrtelníkům". Většina těchto laskavých lidí však uvažovala pouze o otázce, jak poskytnout strakatci příjemné prostředí pro dožití. V té době chyběly informace, organizovanost i cíl udržet plemeno jako takové... Tohle povýzkumákové období by se dalo nazvat takovou strakáčí "dobou temna"... Na poslední chvíli se podařilo několika nadšencům plemeno vzkřísit a díky nim jsme mohli mimo jiné i my získat fantastického kamaráda do deště a nepohody!:-)

V současné době je ČSP českým národním plemenem, zařazeným mezi společenská plemena. "Naši soudruzi z FCI":-) však mají k jeho mezinárodnímu uznání ještě daleko...

Typický zástupce plemene je milý společenský rarášek, velmi přizpůsobivý a neagresivní zdravý pes. Takový český voříšek. Miluje kolem sebe rodinný rozruch, má rád děti a společnost svojí smečky, do které ochotně zahrne kohokoliv/cokoliv, co se jeho smečce zamlouvá. Dům ohlídá, ale vyslovený obranář to určitě není, i když si myslím, že cíleným výcvikem se dají jeho obranářské pudy probudit (ale podle mého je to u takového rodinného psíka spíš škoda). Je vinikající na agility, dá se s ním chodit i na cvičák (nemá ale předpoklady pro výcvik drillováním, je velmi učenlivý, ale musí z toho mít radost a nebo alespoň jasně vidět, že z toho má velkou radost jeho pán). Jako rodinný pes je velmi dobrým prostředníkem na seznamování s novými lidmi - i když je spíše klidný, přeci jen čas od času se potřebuje pořádně po psím vybít. Miluje psí kamarády a rád si svou partu sám na svou pěst rozšiřuje:-) a vám pak nezbyde nic jiného, než si s kolemjdoucími pejskaři povídat, protože jestli něco strakáč opravdu ovládá odmala dokonale, pak je to cit a nadšení pro hru a málokterý pes či pán tomu odolá:-). Po takovém poctivém psím řádění je pak náš pesouch alespoň týden jako beránek a teprve potom začne vymýšlet nové hry doma. A to už je většinou zas čas vyrazit na víkendový výlet s naší místní procházkovou partou:-)

Pokud byste si přáli dozvědět se o Českých strakatých psech více informací, naleznete je například na stránkách, nebo nám napište do vzkazů či na mail strakaty@email.cz, rádi se ozveme:

www.strakaci.cz - nejucelenější, nejsofistikovanější a nejlepší strakaté stránky, najdete zde i fotogalerii a rozcestník na stránky chovných stanic i těch, kteří stejně jako my propadli kouzlu tohoto plemene

strakaci.hotlink.sk/forum/ - Matůšovo strakaté diskuzní fórum

www.strakatysamet.unas.cz - rodná hrouda naší strakatice

www.hafani.totosh.me.cz - stránky strakatého fešáka Forda a jeho príma páníčků 

www.kocovi.com/bela/ - laskavé a krásné stránky Bely a její fajnové party

Jak jsme přišli na strakáče...
Betty a Macík, 2003
Odjakživa jsem měla slabost pro chlupaté kamarády. Chudáci rodiče to se mnou neměli lehké :-) Ale alespoň jsem jim to podávala po lžičkách - začalo to pavoukem Pepou (odloven ve sklepě, Pepa se stal v láhvi od okurek hrdým matkou:-) asi tisíce malých pavoučků), pokračovalo vzápětí rybičkami, myší, pískomilem, potkánky, jezdeckým klubem a bůhvíčím ještě.  Když jsme se poznali s Pavlem, už doma byl jen pejsek rodičů a můj trochu přerostlý zakrslý králík Macík (v minulém životě byla určitě chobotničkou ze třetího patra - elektřina pro ni měla neodolatelné kouzlo a jediný opomenutý kabel nezůstal ušetřen. Ladně a v mžiku uměla odpojit cokoliv... Rušila ji mikrovlnka - šup a bylo ticho; že v televizi nic nedávají? Tak proč by měla být puštěná...:-) Bydlela s námi i v Praze, ale tam se jí stejně jako nám zrovna dvakrát nelíbilo. Za tu dobu padl za oběť dřevěný parapet, který při vyhlížení z okna (na trávu a jiné pochoutky) oždibrávala. I přes její nezměrné úsilí se jí nepovedlo zhynout s kabelem v zubech. Přestěhovala se s námi do Všedo, pořídili jsme jí chlupatého přítele - morčici (..."ano, jsem si stoprocentně jistá, vybrala jsem Vám jasnou holku!"). Jak již je u nás zvykem, vyklubal se z ní pěkný samec:-). Vzhledem k jeho aktivitám ve volném čase:-) a také jeho velikosti si vybojoval jméno Prcík. Čas je neúprosný, Macík pomalu zestárla a přestala chodit na zadní nohy, když už začala mít bolestivé proleženiny, museli jsme ji nechat uspat. A tehdy začal náš strakatý příběh:-)

Přiznávám se, že už když jsme si vybírali nové bydlení, hledali jsme takové, ve kterém by s námi mohl bez problémů bydlet pes. Takový obyčejný věrný voříšek, tak akorátní velikosti, s přátelskýma očima a obřím srdcem...

Původně jsme prohlíželi útulky, snažili se dát dům alespoň trochu do pořádku... Já jsem si mezitím krátila čas listováním v časopisech a knížkách o psech. A jednoho dne jsem v jednom malém atlasu v sekci Česká národní plemena nalistovala do té doby pro mě neznámého Českého strakatého psa... Přesně takového psa jsme hledali. Když jsem se pídila po dalších informacích, nejvíc mi pomohl náš vetík, když mě nasměroval na www.strakaci.cz a už jsme měli jasno. Náš budoucí souputník bude voříšek, ale bude se moct navíc pochlubit tím, že je "národní" (a my budeme moct přispět k něčemu, co je "národní") a jako bombonek navrch bude mít i rodokmen. Pak už "jen" rok a půl vybírání a čekání a stali jsme nedočkavými kandidáty na páníky některého z potomků čerstvé maminy Barbuchy Tyrkys z chovatelské stanice Strakatý samet. Štěstí stálo při nás a tak my jsme bez úhony přežili nekonečné čekání a nervydrásající pohovory, Barbucha přežila několik našich návštěv a i manželé Hochmanovi přežili naši nedočkavost:-)

Abena Strakatý samet...

Naše chlupatice strakatá se jmenuje Abena Strakatý samet, podomácku Abinka, Abu, Abous, Abuše, Setapouch. Měli jsme to štěstí, že jsme díky přístupu manželů Hochmanových měli možnost sledovat naši potvůrku již od věku několika hodin ať už na fotkách, webu, nebo později i na živo.
     

Díky ní jsme zažili spoustu srandy a popravdě od té doby televizi sledujeme málokdy a jakákoliv zábava typu skrytá kamera zcela ztratila kouzlo a originalitu -  zejména štěněcích pár měsíců se vdovcem Prckem bylo opravdu nezapomenutelných a báječných:-).

Prcek s Abu, politický rozhovor "Bylo jednou jedno království, za sedmero mrkvovými poli a mořem zelené trávy a v něm žila krásná tříbarevná morčecí princezna Prcinka ... " :-) 

Abušáku, koukej navalit tu moji mrkev zpátky! Za mrkvičku ti vrátím kostičku...!  

Narodila se v roce 2005. Dnes má 18 kilo, je 48 cm vysoká, černožlutobílá, s typickou krátkou srstí, i přes neuvěřitelně milý exteriér musíme uznat, že se od naprosto typického strakáče trochu liší poněkud sportovnější postavou (dle posudku hrubou) a zbarvení místy z klasických teček přechází spíše do mramorování... Ale upřímně - není nádherná!:-). 

Našich 18 kilo psí lásky s námi bydlí doma, když je nám zima, hřeje nohy pod peřinou. Má přátelskou a vyrovnanou povahu, doma je klidná, venku se z ní někdy stává "neřízená střela". K dispozici má zahradu a v létě navíc přátelství a celodenní společnost našeho svérázného souseda a kníračky Gwensi.

 ... hlavně nenápadně... chrrrr, chrrrr 

Je šikovná, chytrá a učenlivá, určitě by z ní byla hvězda, jenže... Patříme k typickým majitelům strakáče - jsme mladí, zařizujeme si od nuly náš život a Abu jsme si pořídili jako rodinného psa pro radost. Zatím nemáme ambice používat jí pro polechtání našeho ega na soutěžích či výstavách:-), ale co není, může časem být:-)... Naštěstí se i mezi strakáčníky najdou bílé vrány a tak můžete strakáče vidět čím dál častěji na různých sportovních či jiných kláních. Ačkoliv jsme "mladí a neklidní":-), snažíme se všechny síly, které nám zbydou po vydělání peněz, soustředit na přestavbu naší chatrčky na minihaciendu:-). Čert ví, kdy nám začně tikat biologický budík - možná pak přijde čas na nějakého toho sviště a teprve potom možná zbyde čas na pravidelné koníčky. Zatím se spokojujeme s tím, že je s ní velmi dobré soužití (asi opravdu platí: "jaký si to uděláš, takový to máš..."), poslouchá na slovo (i když občas nevíme na jaké:-) ), umí se chovat k dětem, psům a našim častým návštěvám. Strakáč by se možná uplatnil i coby asistenční pes - minulý rok jsem měla úraz, po kterém jsem se nemohla několik dní hýbat, během jednoho dne se pesa naučila podávat spadlé věci (naštěstí jí Pavel naučil podávat věci - většinou hračky nebo misku na mlsky - až do ruky, teď se to moc hodilo), nebo dojít pro Pavla, když jsem něco potřebovala. Absolvovali jsme s ní poměrně úspěšně jednu výstavu. Co se týče sportu nejčastěji spolu jezdíme na kole, nebo chodíme dog treking, zkoušeli jsme skákat agility - k tomu se ještě hodláme vrátit, jenže nejbližší agi cvičák máme 20km. Agility v jejím podání je čirá zábava - má z něj hroznou radost a já zas měla radost, jak jí to jako začátečnici jde.

Abu, Ford (Fred Prosmycký dvůr) a Chrupka (Chér Libachar) na agility táboře v Kutné Hoře  

Bohužel svět není ideální... Můj sen mít od naší chlupaté přítelkyně potomstvo nenajde naplnění - ačkoliv v novém chovu se podařilo výrazně omezit výskyt epilepsie, Abunka je výjimkou, potvrzující pravidlo. Po důkladném uvážení a po potvrzení diagnózy jsme se rozhodli, že chovu strakáčů nejvíce prospějeme tím, že jí do chovu vůbec nezařadíme a i ze zdravotních důvodů jsme ji nechali vykastrovat. No, člověk míní, život mění, naučili jsme se pravidelně dávat pilulky a až na občasnou klepku není na našem soužití až tak moc jiného...

Pokud budou hvězdy nakloněny a už se nám vyhnou další překvapení, ráda bych jí časem stvořila vlastní stránky. I když v chovu nebude, přeci jen naše příjemné zážitky se soužitím se strakáčem (a to i nemocným) výrazně převažují ty nepříjemné a možná by její stránky mohli poskytnout pár informací a doufám, že i nějaké to pobavení. A kdyby náhodou ne, alespoň se budu mít kde vyřádit s mými fotoúlovky:-) A čert ví, jak dlouho bude Pavel odolávat mým touhám pořídit si ještě jednu strakatou kočku - tedy kočku psí:-) Uvidíme...

Dne 2. 11. 2008 byl nejsmutnější den mého života. Po dlouhodobém dramatickém zhoršení jsme nedovedli dál snášet pejsinčí trápení. Vyzkoušeli jsme léky ze všech skupin antiepileptik, změnili jsme stravu, zavedli pravidelný režim, už nebylo co zkusit. Někteří veterináři nám buď uspání doporučovali přímo, a nebo nevěděli co dalšího by se dalo podniknout. Fyzicky byla pejska v naprosto vynikající kondici. Pomáhaly vitaminové injekce a absolutní klid bez jakéhokoliv vzrušení. Jenže to nešlo - stačilo špatné počasí, když po louce někdo přešel, přijeli sousedi, my jsme odjížděli do práce, něco bouchlo, nebo nám na zahradu dovezli materiál... Čím dál častěji se u ní objevovaly záchvaty typu status epilepticus. Diazepamy přestaly fungovat, účinkovaly jen injekce. Došlo nám, že držet ji na světě jen proto, že ji máme rádi je sobecká nezodpovědnost. Posledních pár dní už nebyla s to usnout, aniž by dostala záchvat, pohled do jejích křečovitě otevřených očí s vepsaným strachem z toho, co by přišlo jestli usne, nezapomenu nadosmrti. Když k nám přijel pan doktor, už neměla pořádně ani sílu vstát a když dostala první injekci po které usnula, strašně slastně si povzdechla. Pořád mě sice v skrytu duše pronásleduje myšlenka, že to možná byla jen dočasná krize a třeba by se to časem zase upravilo na snesitelnou úroveň. Při těch chvílích si ale vzpomenu na ten její pohled a alespoň na chvíli doufám, že jsme pro ni udělali to nejlepší.

Jsem pevně přesvědčena, že strakáči jsou to nejlepší plemeno na světě. Doufám, že Abu byla jedna z posledních strakáčů, která si tuto nemoc přinesla do vínku od svých v laboratořích týraných předků. Věřím, že všichni zodpovědní chovatelé a fanouškové tohoto nádherného plemene se o to zasadí!

Všedobrovické sousedské hrátky:-)

 ZACHRAŇ SE KDO MŮŽEŠ!!!! STRAKATÉ TORPÉDO JE MI V PATÁCH....  :-)    Koňu nebuď labuť a nešij sebou! Jinak nedostanem piškůtek! :-)

Príma společná strakatá procházka Ďábličákem, jaro 2006 (?)

 Hele, mě už to pózování nebaví... Uděláme dohodu, jo? Já ti dám pac a ty mi konečně naval ten piškot! ;-)    

Prázdninové hlídání, léto 2007 - Pavlovo ségry králík Emilka, Prcek a hlídač Abu  Abinka a její láska Ford (Fred Prosmycký dvůr)  Abinky největší kamarádka - chlupatá sousedka Gwensi Kopretinový holky :-)Ivča a Ford (Fred Prosmycký dvůr) na agility v Kutné Hoře 

 

TOPlist
Tvorba webových stránek na WebSnadno.cz  |  Nahlásit protiprávní obsah!  |   Mapa stránek