Založit webové stránky nebo eShop
BYLO NEBYLO

BYLO NEBYLO
 aneb HLEDÁNÍ ZTRACENÉHO ČASU...  

Přestože už nejsem úplně nejmladší, zkusím si vzpomenout na zásadní milníky naší Všedobrovické odysey. Bude to za pár let zpátky - i když to ještě není tak dávno, musím uznat, že na některé věci už jsme stihli zapomenout a sami se divíme, když procházíme staré fotky. Je to i pro nás taková malá inventura:-) toho, co už jsme stihli za tu dobu "vyvést" a taky taková naše berlička v momentech, kdy nám už začíná docházet dech a máme pocit, že už to nezvládneme...

Když se na to tak koukám, bylo nám smutno i veselo, měli jsme radost i vztek, byli jsme plní síly i zcela vyčerpaní, plní lásky i naštvaní na celý celičký svět. Zažili jsme pocit, že spolu všechno zvládnem i okamžiky naprostého zoufalství. Stálo nás to hodně, ale taky jsme se naučili vážit si spousty věcí, které jsme předtím brali na lehkou váhu - opravdových přátel, sebe a svého zdraví, soukromí, práce cizích, sebe navzájem...

Myslím, že jsme mnohem bohatší než jsme byli na začátku a hlavně, můžeme se podívat sem a říct si: už bylo i hůř, tohle zvládnem! :-)

***

Jak to začalo...

To jsme si takhle na jaře roku 2002 řekli, že to bydlení v pražských Vršovicích v garsonce nám leze krkem... Oba děláme s lidmi a naší největší touhou k večeru bývá být alespoň chvilku o samotě - i za cenu toho, že se zamkneme na chvíli záchod nebo do spíže... :-))) Tak jsme místo večerního zalézání do našich samot:-) začali hledat vysněnou "samotu u lesa". Prvně jsme koukali na Berounsko, na pár domků jsme se byli podívat, mezi nimi i na Pavlovo objev "na druhou stranu"... Nijak extra nás to neoslovilo - zapamatovali jsme si jen krásná kamna a to, že je to opravdu krok do lesa. A hledali jsme dál. Jenže semínko už bylo zaseto a v nás pořád někde v hloubi hlodala touha jet se tam podívat znovu... Tak jsme se vypravili na návštěvu k Pavlovo rodičům a zašli na výlet do Všedo - a z touhy se stala myšlénka, z myšlénky nová prohlídka s majitelem, stavařem a našimi rodiči... Prakticky od začátku jsme měli takové tušení, že to nebude úplně jednoduché. Ovšem zkušenost je jak známo nepřenositelná a proto jsme se hrdě vrhli vstříc novým zážitkům...:-)

Hurá do nového...

Naše Všedobrovické dobrodružství se začalo na konci roku 2003. A začalo parádně, už při zařizování financování jsme odhalili, že naše hypotéka bude velmi dobře vyživovaná kovářova kobyla... (aby to nevypadalo, jako že píšu z cesty - mám s hypotékami docela dost do činění v jedné z předních bank:-) ). Po překonání "drobných" komplikací, které se za normálních okolností běžně nevyskytují (a "stanou se v našem ústavu maximálně jednou za deset let...":-) ) nám pár dní před splatností kupní ceny, v den Pavlovo narozenin banka oznámila, že neuvolní čerpání, protože je chyba ve staré pojistce domu rodičů... Dnes  už můžu můj dojem popsat poměrně slušnými slovy:-) Prostě paradox...

Nakonec to dobře dopadlo. Ačkoliv - možná právě tohle byla "poslední výstraha" od našich andělíčků strážných...

Pojistky jsme opravili, vybrečeli jsme si dodatek ke kupní smlouvě, zaplatili a poslední den, kdy jsme ještě měli sjednaný pronájem, jsme se s mezipřistáním u Pavlovo rodičů stěhovali. Psalo se 30. listopadu 2003

Není všechno zlato, co se třpytí

V našich představách chaloupka vypadala fantasticky. V realitě už to bylo o něco horší, ale alespoň měla poměrně slušnou elektriku, telefon, plyn a ústřední vytápění i rozvody teplé vody a na romantické večery taky krbová kamna. Kuchyň sice nic moc, ale funkční, koupelna sice studená, ale s teplou vodou a přechodně docela dostačující, chemické domácí WC a venku v lese luxusní kadibudka (nebyla to obyčejná kadibudka, byla to kouzelná kadibudka a v ní...) :-) Kolem stopadesáttisíc různých přístavků a přístřešků se spoustou (možná, někdy) použitelného harampádí, malou, zarostlou ale pěknou zahrádku, krásné okolí a jen dva sousedy.

První den ráno za rozbřesku nás z postele vystřelil nepříčetný řev a my jsme se pohledem zpoza záclony přesvědčili, že původci uširvoucí kakofonie jsou naši noví sousedé. Podle zabarvení hlasu se právě schylovalo k bratrovražedné bitce. Ještě než jsme vytočili 158 pootevřeli jsme okno a konečně jsme slyšeli i slova... Soused vlevo zval souseda vpravo na kafe s něčím a domlouvali se, kolik cukru a co k tomu... :-))) Home sweet home!:-)
Nakonec se z nich vyklubali sice zcela svérázní, ale o to sympatičtější pánové, kteří se nám postupem času stali se svými manželkami a vnoučaty místní "rodinou".
Soused vpravo se jmenuje pan Plaček, je na první pokus dost od rány a rád vyvádí lidi z míry (ze všeho nejvíc má spadeno na naše návštěvy) :-), umí výtečně vařit a pod tvrdou slupkou má schované velké srdce; má prima skorovnučku Gábinu, se kterou jsme si padli do oka hned nejen my, ale i naši kamarádi.
Druhý soused je Karel, chatu má napůl s bratrem (taky moc příjemní lidé a navíc světe div se - nejsou ani moc svérázní:-) ) a na dovču sem střídavě jezdí celá rodina. Kája je takový medvěd, na většinu věcí má svůj názor a za ním si stojí ať to stojí co to stojí:-), ale je fajn a bývá s ním sranda. Poslední dobou sem nerad jezdí, protože má za sebou zdlouhavé trápení kvůli pozemku za jeho chatou, který mu obec předběžně přislíbila odprodat, on zaplatil veškerou přípravu a nakonec se objevil háček -spoluvlastník sousedního pozemku uplatnil své předkupní právo... (mimochodem, ten pozemek je stále na prodej).
Pod lesem na opačné straně silnice napůl bydlí u rodičů Karolína a Milan, naši budoucí blízcí přátelé.
Nad námi na kopci bydlí tři Pavlovo kamarádi z fotbalu.
Asi 25 minut chůze přes kopec je Pavlovo skororodná hrouda:-), v ní rodiče a kolem spousta kamarádů...
Pivovar je přes kopec (velkopopovický Kozel patří mezi mé oblíbené, řezaný mezi nejoblíbenější:-) ), do Prahy co by kamenem dohodil (a zbytek autem dojel), v okolí jsou nové cyklostezky, několik rybníků, ve vedlejší vesnici zámeček, golfové hřiště, wellnes (hlavně sauna) a dostatečný počet výletních hospůdek:-))) a jedna proslulá cukrárna. Dolů do vsi jezdí párkrát denně autobus (každý čtvrtek v březnu; dřív jezdil přímo do Prahy, dnes se musí přesedat na vlak ve Strančicích nebo autobus na Nové Hospodě nebo Želivci nebo Kamenici, oběma směry je to do Prahy něco přes hodinu cesty), kus za námi začíná Přírodní park Velkopopovicko, před námi je louka (kromě toho, že jsou na ní kytky jsem já, idealista měststký-lázeňský, zjistila že se taky musí hnojit...). Za Všedobrem už jsou jen Řepčice a pak už skoro konec světa. Co by si mohl člověk přát víc - NAŠE VYSNĚNÁ skoroSAMOTA U LESA!:-)

V Kamenici je úřad, škola, obchody, lékárna, totéž ve stejně vzdálených Velkých Popovicích, jenom všichni pracují jen ve stejnou dobu, jako my pracujeme v Praze, když k tomu přičtu ještě naši cestu do práce či domů, tak prakticky máme v týdnu možnost využít jen večerku na Nové Hospodě... Máme trochu starosti s příjezdovou cestou, historicky vede ze silnice na kopci po kraji louky. Je sice průběžně zpevňovaná stavebním recyklátem, ale za mokra je bahnitá a v zímě těch skoro sto metrů musíme prohazovat sami... Jsou některé záludnosti, které člověku dojdou až časem...


Sběratelská odyssea...

V životě se člověk setká se spoustou věcí, které mu změní náhled na svět. Do té doby pro mne vždy měly obrovský půvab venkovské půdy, sběratelské poklady a starožitnosti. Už jen představit si všechny ty kouzelné věci, o kterých člověk kolikrát už ani netuší, k čemu sloužili a co teprve moct se tím probírat a odhalovat tajemství!:-)

Jenže... Čeho je moc, toho je příliš. Rodina Ouředníkova byla mezi místními starousedlíky známa svými sběratelskými vášněmi. Pokud se mě ptáte, co sbírali, odpovídám dle svého pravého přesvědčení: VŠECHNO!!! Bohužel jako hlavní depozitum pro jejich sbírky sloužila chata... To aby jste hledali s lupou pár centimetrů zdi, na které nebylo něco pověšeno... Zpočátku jsem některé z pokladů nábožně překládala z jednoho rohu do druhého a některé kousky se mi vysloveně líbily. S postupujícím časem se mi ale líbily čím dál tím míň a čím dál tím častěji procházeli při překládání přísnějším a přísnějším výběrem...

V první vlně vzalo za své jen několik vrstev koberců, zbytky oblečení, zaprášené okrasy zdí a nepořádek. V druhé vlně pryč putovaly matrace, deky, nejstarší nábytek, zbytek ověšení zdí, .... a ve finále asi při desáté vlně čistek konečně zbyly už jen dvě skříně, ponk a pár věcí v dílně, chemické WC, židle a stůl a původní kuchyňská linka, která s námi snad pár měsíců vydrží, než pořídíme novou a několik největších pokladů... Naše pohádka by mohla pokračovat : "...a jestli nezemřeli, třídí ty poklady dodnes" :-) Naštěstí tento konec neměl šanci jistě taky díky pomoci chrabrých válečníků proti bordelu, špíně - mých i Pavlovo rodičů a mého brášky Toma se skoromanželkou Lindou:-)

Od těchto dob dostávám osypky kdykoliv jsme na návštěvě u mých rodičů, kteří bohudík (BOHUŽEL!) mají k dispozici obří rodinný domek se skepem, kůlnou a k tomu dvě patra půd...

Po tomhle zážitku pro mne odhalování tajemství různého harampádí dost ztratilo na lesku...
Doufám, že mi nikdo nebude mít za zlé pokud prohlásím: sběratelé všech zemí spojte se! (a táhněte... třeba na Brusel) :-)))

Tak tuhle cestu jsme první zimu šlapali mockrát, někdy to bylo k smíchu, někdy k pláči

Lehko na cvičišti, těžko na bojišti...

První zima byla dobrodružná. Už při stěhování nám zima klepala na dveře, museli jsme odložit zbudování nového WC až "napřesrok". Přes zimu jsme se trochu zabydleli a pořádně vyčistili a vysmýčili většinu koutů a začali plánovat co a jak bude třeba předělat a přestavět.

Nic tak hrozného nás nečeká, stačí udělat koupelnu, trochu předělat přízemí, novou kuchyňskou linku, trošku změnit dispozice v prvním patře. Rok, dva a bude hotovo!:-) Oba jsme "na ruce" docela šikovní, já jsem vyrostla v prastarém domě, kde se neustále něco opravovalo či předělávalo a hlavně - můj tatínek má zlaté české ruce, takže bylo kde si to okoukat. A pokud ne doma, tak na chatě, nebo na chalupě. A navíc - pro oba to bude po práci velmi příjemná změna! Konečně budeme moci používat i něco jiného, než hlavy! :-)

Silvestr 2003/2004...

Konečně něco veselého! :-) Silvest prověřil, že chaloupka přeci jen něco snese a když zapojíme trochu tvořivé fantazie, dovede poskytnout nouzový nocleh skoro pro všechny naše kamarády. Tak přeci jen to nebyla až tak špatná investice:-)))

Žumpa, vodovod a jak se z nás stala smečka

Po zimě jsme se dost těšili na to, až tam "kam chodil i císařpán pěšky" bude teplo... Je pravda, že tak romantické zážitky, jako jsme měli příležitost na tomto místě první zimu prožít, nás asi nečekají, ale člověk je tvor náročný a když si na zvykne na výdobytky své doby, těžko se jich vzdává... Okolní lesní osazenstvo nás po poměrně krátké době adoptovalo a tak jsme někdy mohli pozorovat otevřenými dveřmi veverky nebo srnky, které (vědouc, že jim v tom okamžiku od nás žádné nebezpečí nehrozí) se nenuceně proháněly kolem:-)

Na jaře 2005 mě popadla zběsilá touha konečně si splnit můj dlouhodobý sen - konečně si domů pořídit vysněného chlupatého kamaráda. Vybrali jsme si podle dostupných informací nejsympatičtější chovatelskou stanici a se spoustou štěstí jsme se stali nedočkavými čekateli na chlupatou kuličku, která se doufejme mezi ostatními pro nás narodí v jejich prvním vrhu. Ve stejném dni, kdy k nám vtrhla na zahradu (mnou nevítaná) mechanizace, jsem se odpoledne ocitla na prahu naší chatrčky s rozzářeným úsměvem na rtech a vyjukaným strakatým prckem v náručí:-))) Vloni na podzim jsme pod ořešák na zahradě pochovali starou domácí králici Macíka a doma nám zůstal její nerozlučný kamarád morčák Prcík. S naším strakatým pokladem k nám vtrhla dobrá nálada, nový život a Prcíkovi nový přítel:-)

Ale zpátky k věcem přízemním... Prvně jsme se dohodli se všemi sousedy a na místě původního miniseptiku jsme se jali budovat žumpu... Naštěstí se neujal můj plán, že si "tu trochu hlíny" vykopem sami a tak mezi mými vypiplanými kytičkami na jaře začal řádit bagr. Trocha hlíny vydala na dvě plné tatrovky... Protože jsme pod kopcem a když přijde na jaře rychlé tání býváme i pod vodou, pořídili jsme pro jistotu radši dražší vyztuženou nádrž a ještě se ji rozhodli celou obbetonovat.
Svolali jsme akci "Dejte manažerům, grafikům a počítatovým specialistům šanci!" a společnými silami, posílenými našimi sousedy, Pavlovo taťkou a mými rodiči, jsme se do toho opřeli. Když moje maminka, která podobně jako já neměla představu, jak na to, položila záludnout otázku: "A jak ji tam proboha chcete dostat?", dostala od našeho kamaráda Honzy památnou odpověď: "JAKO PRD!"
Tak jsme ji "jako prd" usadili, zaarmovali a zabetonovali a nakonec k smrti unavení i pořádně oslavili.

Do té doby náše roztomilé štěňátko mohlo všude, kromě našich postelí. Jenže setapouch náš učenlivý spojil se s Pavlovo nejlepším kamarádem Honzou, ten do toho vložil svou nevyčerpatelnou invenci a v pravý okamžik vybudoval ke gauči ze dřeva do kamen "schody" a naše poslední výsostné území tak bylo jednou pro vždy slavnostně dobyto! Od té doby náme na studené nohy či bolavá záda vždy při ruce živé ohřívátko...

Na podzim 2006 nám přivedli vodu, my jsme ji napojili na nachystané rozvody, odpojili původní rozvod ze studny a tak jsme se zas o krok přiblížili našim představám.

Nová koupelna ...

Zatím jediná fotka původní dílny, kterou jsem našla. Na té fotce to zrovna nevyniká, ale celá dílna byla v několika vrstvách kolem dokola až ke stropu obložená poklady rozličného druhu a původu

K jaru jsme začali řešit koupelnu. Naplánovaná byla místo dílny, která byla naprosto nelogicky uprostřed budovy. Sousedům jsme udělali čáru přes rozpočet - všichni byli do té doby zvyklí, že když jim chybí nějaký šroubek... zašli k Ouředníkovům. Zkusím někde najít fotku, to se totiž snad ani nedá popsat... Každopádně jen kovového odpadu jsme odvezli několik stovek kil a do dne se u nás najde stále poměrně rozsáhlá sbírka šroubků a matiček ve velikostech, které člověk upotřebí tak jednou za život... 

Asi po dvou měsících usilovného vyklízení kůlny a stěhování dílny do kůlny se nám povedlo dovřít dveře od kůlny a shledat starou dílnu připravenou k přestavbě! Tak jsme do toho plni optimismu kopli:-) A to jsme neměli dělat!:-(

Objevili jsme něco, o čem se nám nezdálo ani ve snech nejdivočejších... Pod několika vrstvami lina a koberců jsme našli šlupičku betonu, pod šlupičkou betonu prohnilé a prolezlé trámy plné plísní, mravenců a larev bůhvíčeho. Pod a mezi shnilými trámy násypka z koksového odpadu a pod tím na jedné straně šišky a jehličí a na druhé - světe div se - POTŮČEK!

Pravda, chvíli nám trvalo, než jsme tuhle "romantiku" rozdýchali, předělali plány, poradili se s odborníky a rozmysleli co s tím. Zjistili jsme, že jde o nějaké prapůvodní odvodnění louky, která je nad námi, po poradě jsme ho zatrubnili a napojili k sousedům, kteří ho měli zatrubněný už od počátku. Pak jsme se kroutili s trubkama, které měli spád na druhou stranu do žumpy.

Vyhlásili jsme bridádu "BALABETON A ZLATÉ PÍSKY", dorazili skoro všichni, přiložili ruku k dílu či pívu, kdo nepřiložil, ten přikládal alespoň do kamen:-)

    JEŠTĚ KROK A PŮJDEŠ DO KOLOTOČE! (autorská práva: Románek) :-)))

Jen tak mezi řečí:-)
Nevím, jestli si to moudré přísloví vybavím správně, je to asi tak, že VĚCI MOHOU BÝT RŮZNĚ VELIKÉ, ZÁLEŽÍ JEN NA TOM, Z JAKÉ VÝŠKY SE NA NĚ KOUKÁTE. Pomáhat nám přišla celá Kůstí rodinka, mezi nimi dvouletý syn Románek, který se hbitě ujal role dvorního fotografa a zdokumentoval svět ze svého pohledu:-) :

    

Někteří "zlí jazykové" jen tak mimochodem konstatovali: no jo, taky dolňák jako táta   :-)))

Protože jsme začali mít pochybnosti o tom, co je ve skutečnosti pod podlahou (asi to zní morbidně, ale jak nám s postupem času humor houstl, hledali jsme babičku...), raději jsme udělali pořádně tlustý podkladový beton a v rozích jsme vykopali nové základy, které jsme provázali s těmi okolními /pokud jsme nějaké našli:-)/, odizolovali, zateplili a udělali vrchní podlahu. Pak jsme dodělali odpady, Pavel se střídavou pomocí taťků a Toma rozvedli vodu, odpady, topení a elektriku, zainstalovali podomítkovou konstrukci na WC, nachystali konstrukci na sádrokarton, zateplili a obložili sádrokartonem, připravili na podlahové vytápění, udělali nouzové WC.

Pak přišel na řadu výběr dlažby, obkladů, vany, sprcháče. Nevím, jestli existuje někde nějaká statistika, ale za tu dobu, kterou se v práci věnuju úvěrům na bydlení jsem vypozorovala, že tahle fáze bývá nejtěžší zkouškou vztahu. Ani nepamatuju, kolikrát jsem pomáhala klientům řešit "obkladovou krizi":-) , s určitostí ale můžu říct, že tuto fázi přežije málokterý nezralý vztah.
Je s podivem, že jsme to spolu vydrželi my, i když taky přišly těžký chvilky... No ono se není co divit, ti z Vás, kteří se dočetli až sem a zároveň jsou svědky toho, jak jsem před dvěma roky "začala vytvářet web podle svých představ" (aneb prudila všechny okolo, abych zjistila, že buď jsou moje představy nerealizovatelné a nebo na mě většina z nich mluví latinsky)... Podobným způsobem jsem pojmula koupelnu. Začala jsem se zcela jasnou představou budoucí koupelny v hlavě. Jenže ouha - výrobci mají svoje vlastní nápady a tak po dvou třech měsících usilovné práce byla vybraná jenom vana (po cca metru prolistovaných katalogů a desítkách návštěv specializovaných obchodů najednu přišlo "hele, to je ona!"), umyvadlo a jakž takž sprcháč. U obkladaček jsem prošla všechny katalogy, které jsem nasbírala za pár let na veletrzích, ale MOJE obklady, tam nikdo neměl... :-) V tu dobu se mi v práci sešlo docela dost práce a tahala jsem si ji domů, obkladačky zapadávaly hlouběji a hlouběji. Pak mě Pavel vzal pod krkem a dotáhnul do Sika. A představte si, vejdem do obchodu, podíváme se vpravo a BYLA TAM! MOJE KOUPELNA! Jen jsme si netroufli na dřevěný nábytek, protože v koupelně nemáme denní světlo a radši jsme si vyrobili vlastní bílý...
Tak naše "obkladová krize" vzala na poslední chvíli přeci jen dobrý konec.

V koupelně vzniklo několik vět, které mají tu sílu vyvolat v nás duševní pochody podobné přípravám k výbuchu Etny... Například:
Ono se to nějak udělá...
- nebudu zastírat, ta věta patří do úst mě a s přibývajícími komplikacemi, se kterými jsme si nevěděli rady se frekvence jejího používání zvyšovala. V zájmu zachování své existence jsem ji postupem času musela vyřadit ze slovníčku:-) Já na ni alergická nejsem, ovšem u mé druhé polovičky vyvolává stavy blízké tanci svatého Víta... :-)
Spára to schová! 
- ze začátku docela nevinná věta, že... S obklady nám pomáhal Pavlikovo taťka, je šikovný a má v těhle věcech dlouhou praxi, jenže když od téhle rovnice odečtete nedostatečně silné brýle a bolavé klouby, vyjde Vám velká neznámá:-)  Pokud tuhle větu máte možnost slyšet cca 125x, tak to s vámi prostě musí něco udělat:-) a na jejím účinku už nic nezmění ani to, že se ve finále ukázalo, že měl vlastně docela pravdu :-)

Celkem nám přestavba koupelny trvala 1,5 roku, času kradeného po kouskách mezi jinými nutnými pracemi a zaměstnáním. Stála nás hodně - času, peněz i nervů.  Ale už je hotová a není příjemnější věc, než se večer po dlouhém dni společně naložit do vany. Prakticky vzato, vana se stala naším společenským centrem - tady máme omluvenku od všech domácích prací, hrajeme hry, posloucháme pohádky a detektivky, čteme si, povídáme ... a občas usínáme a topíme se. Se zadostiučiněním musím říct, že se nám povedla!:-)

         

Výměna podlahy aneb "Malá domácí oprava" ... 

Na jaře 2006 jsme vystěhovali část zařízení přízemí a začali rozebírat staré zatuchlé dřevěné obložení, které tvořilo stěnu mezi obývákem, minipředsíňkou a nudloidní kuchyní. Musíme uznat, že způsob upevnění palubek nám měl naznačit už obsah dílny... Byly spojeny tak poctivě, že jsme měli podezření že se díky nim vytvořila ve spodním patře Farradayova klec a proto tam máme tak špatný mobilní signál. Zdolali jsme je snad jen díky pomoci našeho kamaráda, již mnohokrát osvědčeného brigádníka Honzy, který se této činnosti ujal s vervou a fantazíí sobě vlastní :-).

V létě 2006 jsme si vzali čtrnáct dní dovolené. První týden jsme měli v plánu vytrhat starou podlahu a připravit ji na položení nové, druhý týden byla v plánu skorovysokohorská dovolená s koly a psem u strejdy na chalupě.
Na prvních pár dní jsme povolali osvědčeného brigádníka Honzu a společnými silami jsme se vrhli na destrukci. Ve třech se to táhne líp a tak u toho byla dost velká psina.

Ovšem úsměv nám ztuhnul na rtech poté, co jsme objevili něco, co snad mělo naším zrakům radši býti utajeno. Pod liny utemovanou podlahou bylo pěkně vlhoučko. To, že byla snilá konstrukce podlahy by tolik nevadilo, jako mrazivé poznání, že celý barák stojí na prohnilých, jako papír měkkých trámech... Bylo nám jako by nás někdo praštil palicí a pak ještě opařil, ze šuplíčku hluboko zasunutého v našich hlavách se nám oběma vynořila stejná věta... Věta, kterou pronesl na začátku náš kamarád, stavař Marek: Hele já vám navrhuju, abysme to zbourali a já vám tu do roka vyfiknu barák novej!

Mimochodem - na hory jsme neodjeli a zbytek dovolené jsme strávili mlácením hlavami o zeď (samozřejmě o tu jedinou cihlovou:-) )...

Malá domácí oprava pokračuje aneb "Vezmeme to od podlahy!"

Vzhledem k našemu "objevu" pod podlahou jsme museli naše plány poněkud přehodnotit... Dali jsme s Markem hlavy dohromady a rozhodli, že jediným řešením je okamžitě barák podepřít (co když to držela všecho pohromadě jen ta podlaha...) a vyměnit zdi. Připomíná mi to Araba, který si čte české stavební plány a postupy z té strany, ze které je zvyklý...

Bledězelené intermezzo
aneb Jak Fiátek 127 do Všedo přišel a zase odešel

    

Tak tohle je Osení. Jméno si získalo ještě v dobách, kdy já jsem byla na houbách. To když se dědečkovi splnil sen a stal se novopečeným budoucím majitelem vozu, které má v papírech napsáno příjmení: FIAT 127 A 1.0 SPECIAL, r.v. 1977. Než si ho mohl jet vyzvednout, muselo se notnou chvíli čekat. A tak celá napjatá rodina už věděla, že budoucí rodinný poklad má barvu "... jako jarní osení..." :-) A věděla by to i kdyby jste je vzbudili o půlnoci ... :-)))

Osení většinu svého života prožilo mezi garáží v Karlových Varech a chatou na Andělské hoře, sem tam si zajelo s rodinou na výlet - tu k moři, tu do Prahy, nebo do Podbořan... Poslední roky už brázdilo asfaltové pásy jen svou zažitou trasou na chatu a zpátky. Dědeček řídil do vysokého věku velmi bravurně, potíž nastala jen v případě, že se mu do cesty pletlo moc aut. Ale když svou cestu znáte, nemůže Vás pár aut vykolejit:-)))... Horší to bylo, když do vyježděných kolejí postavili nový kruhák a dodělali nový průtah... Tady skončila všechna sranda a babičce se dost ulevilo, když dědeček nad ježděním na chatu po vlastní ose zlomil hůl. Osení bylo v garáži smutno a tak poslalo po děděčkovi pro někoho nového, kdo by se s ním těšil a brázdil asfatl přes hory přes lesy s větrem v zádech a sem tam zatuhlý spoj promazal, svíčičky vyměnil, kapotku vyleštil.

A tak slovo dalo slovo a Osení čekal výlet po nevyježděné trase. Na rozloučenou dědeček při vyjíždění z garáže Osení poškrabal něžně pod volantem a o něco méně něžně na boku o garážová vrata... Ve Varech se o něj naposledy postarali, všichni se s ním se slzou v oku rozloučili a hurá, Vávro, na Plzeň. Teda na Prahu. V kufru ho tížily kameny a balvany, které si jeho nový řidič, totiž řidička - jeho nová fanynka, vezla s sebou domů (některé koníčky mají svou váhu;-)). Nad Vary spolu vyfuněli s chladičem na plecích a průvanem v nádrži. Naštěstí si novopečená fanynka přeci jen o něco později všimla, že je pořád ještě zapnutý sytič a pak už to jelo jako po másle :-) Vyráželi k večeru, zastavili se spolu ještě na chatě, nakonec moc aut po cestě nepřekáželo a tak sme jeli s větrem o závod. Na dálnici jsme si to svištěli 130, ale víc jsme si netroufli. I tak to byl zážitek!

Od té doby Osení bydlelo ve Všedo, objíždělo si se mnou blízké okolí a vozilo mne ráno svoji na nádraží, když jsem jela do práce vlakem, nebo v sobotu na nákup a neděli na návštěvy. Občas si zajelo na výlet, na mejdan v Poděbradech, na otočku do Varů.

V létě jsme se rozhodli, že se podíváme brzdám na zoubek, protože pravá zadní strana hůř brzdí. Nejprve se zkouší, dumá, studuje. Pak se rozeberou kola, vymění prasátka, po prasátkách nová pumpa. Jenže brzdy nejdou odvzdušnit a jediná možnost je dole pod autem zkusit rozebrat hliníkovou matku, která už dávno zapoměla na to, že byla matkou a stala se z ní stará napuchřelá bába a která nehodlá někomu ustupovat:-)

A jak to tak bývá, jedna práce přitahuje druhou, takže mezitím nám konečně dorazili dělníci, pak dělníci odešli a zbyla spousta věcí, které bylo zapotřebí dodělat a domyslet než přijdou podlaháři. Domyslí se a dodělá, podlaháři odejdou, fanoušci se stěhují k sousedům a po týdnu zase od sousedů a vrhají se zase na domeček ve kterém si v teple zaparkují... Venku už je zima a Osení je smutno. Nikdo s ním nejezdí protože nemá dodělané brzdy a do zimy se nikomu pod auto lehat nechce.

Mezitím jsem si na popojíždění a dojíždění do práce pořídila malého, ale mladého, Forda Fiestu alias Číbro a tak dostávali přednost práce doma v teple a plížení se pod Oseníčkem se odkládalo na "až jednou zbude čas (a nepřijde do toho něco nutnějšího)..." a najde se někdo, kdo nás pustí s autem na rampu.

A tak v Osení kromě rzi začala hlodat i jedna myšlenka... Jestli by mu přeci jen nebylo lépe, kdyby se rozloučilo se svou rodinou a zkustilo si najít zase nového fanouška, který by se s ním pořádně potěšil a který by s ním brázdil asfatl přes hory přes lesy s větrem v zádech, sem tam zatuhlý spoj promazal, svíčičky vyměnil, kapotku vyleštil...

My, jakožto posmutnělí a provinilí fanoušci jsme museli uznat, že na tom něco je. Přeci jen nám chybí několik drobností - garáž, čas, čas a čas, potřebné nástroje a někdy i znalosti. Oseníčko u nás nemá zrovna na růžích ustláno... Místo abychom se vrtali pod kapotou, vrtali jsme se pod střechou svého rozpadajícího se domečku, abychom mohli sami sebe parkovat v suchu a teple podle svých představ... Ale naděje umírá poslední - možná že příští týden nebude co dělat...

Jednoho krásného dne došla Osení trpělivost a řeklo si:

Komu se nelení
tomu se zelení!
Podám si inzerát,
že hledám kdo by rád,
na břichu mě polechtal,
do pořádku brzdy dal,
pěkně mi přišlápnul pedály,
vyjel se mnou za kopec do dáli!!!
Sběratelé i fanoušci jistě mě ocení!
Vyhraje kdo opraví brzdové vedení!:-)

KOMU SE NELENÍ,
MŮŽE MÍT OSENÍ! :-)))      

A tak se jednoho dne stalo, že slovo dalo slovo a Fiátek se začal vypravovat na cestu za Hradec Králové. Má slíbeno suché bydlení ve stodole s několika dalšími kamarády a zdá se že konečně našel, někoho, kdo by se s ním pořádně potěšil a brzdy doopravil, asfatl přes hory přes lesy s větrem v zádech zbrázdil, sem tam zatuhlý spoj promazal, svíčičky vyměnil, kapotku vyleštil... :-))

Osení už bohužel není naše /teda dědečkovo/, sice se nám po něm hodně stýská, ale na druhou stranu víme, že jsme udělali dobře. Jeho nový majitel a fanoušek mu rozumí a já večer usínám s dobrým pocitem, že o něj bude výborně postaráno a že nás možná ještě všechny přežije:-) A my se holt budeme chodit s Oseníčkem těšit už jen virtuálně...

                   

 

 

 

 

TOPlist
Tvorba webových stránek na WebSnadno.cz  |  Nahlásit protiprávní obsah!  |   Mapa stránek